Armádní generál Ludvík Svoboda

V měsíci listopadu jsme si zvykli tradičně připomínat v dobách minulých výročí VŘSR, a v dobách méně minulých, 17. listopad, který se stal postupem času i státním svátkem. Letošního roku bychom však chtěly připomenout v rubrice vojenská historie výročí narození Ludvíka Svobody. Prostě jenom proto, že atˇ chceme nebo nechceme, stal se součástí naší vojenské historie.

Ludvík SvobodaLudvík Svoboda

(25.11.1895-20.9.1979)

Ludvík Svoboda, armádní generál, velitel československých armádních jednotek v Sovětském svazu za druhé světové války a předposlední komunistický prezident Československa, přichází na svět 25.listopadu roku 1895 v Hroznatíně na Českomoravské vrchovině v rolnické rodině (svého otce nepoznal, narodil se až po jeho smrti).

Vzdělání Svoboda získává na vyšší zemědělské škole (do roku 1915), poté je, za první světové války odveden na frontu – v řadách rakousko-uherské armády pak padne na ruské frontě do zajetí.

V Rusku vstupuje Ludvík Svoboda do nově se tvořících československých legií v Rusku (v Kyjevě roku 1916), účastní se bitev u Zborova (1917) a Bachnače (1918) a účastní se i proslulé sibiřské anabáze československých legií (do Československa se se svojí jednotkou vrací v roce 1920) – po návratu pak dva roky vede otcův statek v Hroznatíně.

Od roku 1922 je pak Svoboda důstojníkem Československé armády, v jejíž hierarchii projde řadou funkcí – mimo jiné je i zástupcem velitele praporu na Podkarpatské Rusi. Též působí jako učitel maďarštiny na vojenské akademii v Hranicích (tu předtím sám absolvuje jako velitel praporu v Kroměříži za monarchie).

Za zářijové mobilizace roku 1938, v době ohrožení republiky nacistickým Německem, působí Svoboda ve funkci velitele pěšího pluku.

Po okupaci Československa působí Svoboda krátký čas v odbojové organizaci Obrana národa – v červnu roku 1939 pak ilegálně odchází do Polska, kde velí vznikající československé jednotce v Krakově. V září téhož roku se pak dostává do sovětského zajetí a je, i se svými vojáky, internován – sovětská NKVD ho přitom považuje za špióna a odsoudí ho k trestu smrti: život mu (patrně) zachrání jen to, že již před svým odchodem do Polska (nejspíše) spolupracoval se sovětskou rozvědkou, na rozkaz Kremlu je rozsudek zrušen.

Po přepadení Sovětského svazu Německem se Svoboda stává velitelem 1. československého samostatného praporu v Sovětském svazu, praporu, který se od března roku 1943 účastní frontových bojů – někdy v této době se pak Svoboda sbližuje s československou komunistickou emigrací v Moskvě, díky jejíž podpoře pak rychle postupuje ve veliteských funkcích čs. vojenské jednotky v Sovětském svazu: nejprve je Svoboda velitelem 1. samostatného praporu, pak 1. samostatné brigády, 1. armádního sboru, v letech 1943-45 je brigádním generálem, v květnu až srpnu roku 1945 divizním generálem, a od srpna roku 1945 armádním generálem.

Po návratu do Československa vstupuje Svoboda do politiky, když se jako nestraník (nicméně krátce po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 vstupuje Svoboda do KSČ) stává ministrem národní obrany – tuto funkci vykonává pak Ludvík Svoboda ve všech československých vládách od 4. září roku 1945 do 25. dubna roku 1950.

Na začátku padesátých let, v době monstrózních politických procesů, kdy mezi sebou soupeří jednotlivá mocenská centra v komunistické straně, je pak Svoboda z nejvyšší politiky odstraněn – v dubnu roku 1950 je ve funkci ministra národní obrany vystřídán A. Čepičkou a stává se náměstkem předsedy vlády a předsedou Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Koncem roku 1951 je i těchto postů zbaven a v roce 1952 je dokonce několik měsíců vězněn – po propuštění poté Svoboda pracuje jako pomocný dělník v JZD v rodném Hroznětíně, kam i s rodinou odchází.

V roce 1954, po Gottwaldově a Stalinově smrti, se Svoboda, patrně díky svým kontaktům v Moskvě, začíná pomalu vracet na politickou scénu – v letech 1954-1964 je členem předsednictva Národního shromáždění, dlouhá léta je též předsedou Svazu protifašistických bojovníků, v letech 1955-1958 je náčelníkem Vojenské akademie K. Gottwalda v Hranicích, poté je náčelníkem Vojenského historického ústavu v Praze.

V období tzv. pražského jara, v roce 1968 je Ludvík Svoboda, po abdikaci A. Novotného, jako osoba, která má být schopna nalézat kompromisy mezi reformními komunisty a stalinisty, 30. března zvolen prezidentem Československa – a až do srpnové okupace Československa sovětskými vojsky je prezidentem podporujícím snahy reformistů.

Svobodova činnost během sovětské okupace Československa v srpnu roku 1968 není dodnes příliš jasná – Svoboda je na jedné straně považován za člověka, který odmítne vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády A. Indry a zachrání životy reformních vůdců (členů dosavadní vlády) unesených do Moskvy. Na druhé straně je ale Svoboda též mužem, který právě v Moskvě československé reformisty donutí k podpisu tzv. moskevských protokolů.

Po srpnu 1968 se pak Svoboda stává, vedle G. Husáka, jedním z hlavních normalizátorů.

Od dubna roku 1974 pak nemůže Ludvík Svoboda pro špatný zdravotní stav (prodělal již několik záchvatů mozkové mrtvice) prezidentský úřad vykonávat – odmítá se jej ale vzdát, v květnu roku 1975 proto musí být přijat zvláštní zákon, aby mohl být prezidentské funkce zbaven.

20. září roku 1979 pak Ludvík Svoboda, trojnásobný Hrdina Československa a Hrdina Sovětského svazu, v Praze umírá.